Jsem od malička obrovský milovník psů a nejen jich, všech němých tváří. Cítím lítost i když vidím mrtvou včelku.... Možná je to přecitlivělost, ale jsem za ni vděčná. Tato vlastnost mne přivedla až sem, do útulku v Libni, kam každou sobotu s Kačenkou jezdíme a venčíme naše psí kamarády.
Už od mala jsem si nepřála na světě nic víc než pejska. Po několika letech úporného přemlouvání, se nade mnou rodiče slitovali a pořídili mi maltézkého kluka Ričínka. Byla jsem nejšťastnější dítě na světě. Jenže ne dlouho, jen do doby, kdy se ke mně na ulici přidal první opuštěný (možná jen zaběhnutý pejsek). Okamžitě jsem ho brala domů - přece ho nenechám venku napospas tomu zlému světu!!!  Rodiče samozřejmě z mého počínání šťastní nebyli, protože jsme měli každou chvíli doma nějakého dalšího psa. Všichni tito pejsci, co jsem zachránila - nebo spíše chtěla zachránit tím, že jim dám domov - skončili v útulcích. Tak asi vznikl v mé hlavě nápad, že mi ke štěstí a klidu na duši může pomoci jedině to, že si najdu nějaký útulek, kam budu pravidelně jezdit a pomáhat s čím se dá. A především tím, že těm opuštěným duším dám alespoň část ze svého srdce plného lásky k nim.....tak jsem začala....S. (18.2.2007)