"Jupí, dneska jdu venčit"

09.06.2012 23:25

 

Má láska ke psům začala přibližně v tom okamžiku, kdy si moji prarodiče pořídili kokršpanělku. Bylo mi tenkrát 5 let a můj život se zásadně změnil. Od té doby už pro mě neexistovaly žádné panenky nebo autíčka, hrála jsem si jen a jen na psy, napodobovala je, a aniž bych si to v tu dobu uvědomovala, podrobně jsem je studovala. O pár let později k nám do rodiny přibyl další pes, belgický ovčák. Bohužel se u nás moc dlouho neohřál, protože mojí matce začali psi vadit, nesnesla jejich přítomnost a jen z pomyšlení, že takového tvora má doma, se jí dělalo špatně. Tím pro mě skončily veškeré naděje na „vlastního psa“. Dokud budu žít s mámou, budu žít bez psa. Ale s tím jsem se nedokázala smířit. Každý psí atlas, každou psí knížku jsem uměla nazpaměť. Vím toho o psech tolik, a nemohu to využít? Přeci to musí jít, alespoň trochu!

Možná Vás napadne, proč jsem si nepůjčovala psa od babičky – půjčovala, jenže pejsek zestárnul a hry, procházky nebo jakékoliv jiné aktivity mu byly přítěží. Dostane léky, vyjde před dům a je rád, že se zase vrátí zpátky a může si jít lehnout.

O psech různých plemen i neplemen se mi zdálo každou chvíli, čím dál více a více častěji jsem si představovala, jaké by to bylo mít takového a takového psa... Jenže s těmito představami přišly i obavy: “Co kdybych chtěla po škole odjet do zahraničí? Kdo by se o psa postaral, kdyby nemohl jet se mnou?“ Začala jsem uvažovat o dočasné péči o pejska, kterému by se pak našel jiný stálý majitel. Ale co s takovou úvahou, když pořád bydlím s mámou?

Na Vánoce roku 2011 jsem dostala ten nejhezčí dárek. Zúčastnila jsem se brigády v útulku Libeň a stala se „venčitelem“. Nejdříve neznámí psi se pro mě brzy stali nezapomenutelnými kamarády a hlavně pomocníky, protože jen díky nim můžu dál zkoumat psí osobnost a psům lépe porozumět.
Tímto bych chtěla moc poděkovat Hance a Simoně za to, že dali mému srdci to, 
co v něm nejvíce scházelo. Za to, že ze smutné věty: „Přála bych si psa,“ se stalo: „Jupí, dneska jdu venčit.“ A za to, že jen díky nim jsem konečně mohla začít plnit můj „smysl života“ a pomáhat opuštěným psům. 

                                                                                                                                                                                Eliška Janovská